O životě

dílo: Rudolf Urbánek. Václav Novotný. Praha 1933. 73 s.


Rudolf Urbánek
QUOD ERAT IN VOTIS...

Mají své osudy díla umělecká i vědecká. Vždycky dojímá viděti jako torso veliké dílo, které se svým způsobem pokusilo shrnouti a zformovati rozsáhlou látku, rozsáhlou věcně i časově, avšak je tu značný rozdíl, jde-li o umění nebo o vědu. V umění, i když v něm ani moment časový neztrácí váhy, přece především záleží na silné intuici, která se v pravý čas zmocní svého předmětu; ve vědě však, ve shodě s velikými požadavky časovými, které ukládá práce přípravná při sebrání, ověření i kritickém proniknutí potřebné látky, ke zdaru, k záměrnému dokonání díla, je vždy potřebí času, je otázka časová při všem přirozeném významu tvůrčí geniality činitelem nezbytným. Je to viděti i v oboru vědeckém, jenž svou povahou je umění nejblíže, v historii.

V historii české máme toho zajímavé doklady, positivní i negativní. V prvním smy-(4)slu je tu případ Palackého, kde s požehnaným věkem bylo v příčinném spojení i dokonání životní díla, ne-li v mezích původních, přece v míře podstatné, vystihující hlavní úmysly tvůrcovy. Ani v případech dalších, které ještě úzce souvisí s tradicemi věku "otce národa", v Tomkově a Sedláčkově, výsledního dojmu z jejich díla neruší, že není zcela dokončeno, že poslední kameny obdivuhodné stavby chybí: i tu přes tento nedostatek pomohl dlouhý neúnavným pracovníkům, aby zemřeli s myšlenkou, že jejich dílo v podstatě hotovo. V době poslední z mladší již generace historické, která již náleží samostatné české universitě, dostalo se Lub. Niederlovi štěstí, že mu kromě jiných nezbytných podmínek a okolností nechybělo ani potřebného času k splnění velikého plánu "Slovanských starožitností". Je to zjev, který se v jeho generaci v tomto rozsahu již neměl opakovati.

Než česká historie má již i mezi předchůdci Niederlovými případy, které mohou posloužiti k ilustraci zjevu opačného, kde se nedostavilo veliké synthetické dílo, třebas k tomu nechybělo nejen základních pod-(5)mínek nadání a pracovní energie, nýbrž ani času, delšího věku. Sem patří hned první profesor české historie na nové české universitě, Kalousek: po prvním, vskutku imposantním úspěchu mládí "Českým státním právem" celý ostatek jeho života mířil k vlastnímu svému cíli vědeckému, k napsání dějin selského stavu v Čechách a nahromadil k nim ohromné množství látky všeho druhu, jehož zlomek, vydaný ve třech svazcích "Archivu českého", udivuje šíří i hloubkou zájmu badatelského, ale autor před zpracováním samým resignoval, spokojuje se pouhou skizzou svých výsledků. Ani talent schopností tak ryze synthetických, jako byl Rezek, při vší své odvaze a pracovní energii nepřekročil při několika svých mladších pokusech hranic počátků, byť úctyhodných, a také poslední, nejšířeji již rozpracovaný jeho podnik, pokračování v Zapově "Českomoravské kronice", zůstal jen rozsáhlým fragmentem, zatím co pohyblivý a rozbíhavý duch autorův byl již váben jinam. A Goll? To byl již duch, jenž při všem svém výsostném geniu historickém byl celou svou povahou dalek velikých plánů synthetických,(6)i když ve své "Jednotě bratrské v XV. století" i v "Čechách a Prusích" podal skvělé ukázky historického umění synthetického. Čeho by byl mohl dosáhnouti i v měřítku širším, kdyby byl svou živnou a zvídavou všestrannost chtěl a dovedl připoutati k literárnímu dílu širokého programu, ukazují jeho mistrovské universitní přednášky o dějinách západoevropských, jimž ve svém pedagogickém zápalu obětoval tolik času i práce, ale které zůstaly svou ústní formou omezeny jen na kruh jeho posluchačů.

Goll ve svém odklonu od veliké synthesy byl právě charakteristickým představitelem své doby, která se již nejen jinde, nýbrž i u nás svým positivistickým zájmem i sklonem ke kritické analysi podstatně lišila od obrozeneckého romantismu, jenž dříve vycházel vstříc velikým koncepcím historickým a umožňoval je, přímo si jich žádaje, aby vyhověl svým tužbám i praktickým potřebám; jim právě díla rázu "Dějin" Palackého i Kalouskova "Českého státního práva" přicházela tak vhod. Pokud se tedy nový gollovský požadavek, aplikovati moderní methody historického bádání na čes-(7)kou minulost, obracel k době starší, již dříve zpracované především od Palackého, ačkoli nebylo by správno vylučovati ani u Golla při všem jeho zájmu medievalistickém živý interes o dobu novější - heslem jeho, které u jeho žáků nabylo takové váhy, byla nikoli nová synthesa, nýbrž revise badání staršího. A toto heslo mělo zvláště podnětný význam u Novotného, rozhodně větší než u kohokoli z jeho vrstevníků, kteří se v duchu Gollově obrátili k studiu české historie.

Novotný sice vlastně hned od svých počátků měl na mysli program širší povahy, dějiny českého husitství, takže by tu bylo možno mluviti o plánu díla synthetického, avšak toto jak ve své původní, zúžené podobě, tak i v pozdější formě, rozšířené na celý český vývoj historický, mělo v duchu gollovského požadavku revise především ráz analyticko-kritický, jdouc od počátku za ideálem díla celkového, založeného kromě vyčerpávající znalosti vší literatury i na vlastním poznání pramenném. To ovšem byl předpoklad dalekosáhlý, v němž se již skrývalo nebezpečí ztroskotání, i když tvůrce plánu v střízlivé úvaze sil jednotlivcových (8)nemínil celé dílo podniknouti sám, nýbrž s pomocí několika spolupracovníků, přes to však si sám při tom ukládaje úkol olbřímí, rovnoběžný s větší částí "Dějin" Palackého. A bylo tím hůře, že Novotný, nejen podle celé povahy díla i přípravných k němu prací, nýbrž i podle své povahy vlastní i způsobu práce, mohl k literární realisaci svého plánu přistoupiti poměrně pozdě, takže otázka, bude-li mu k tomu od života dopřáno i dosti času, stávala se záhy tíživou. Čteme-li později, již daleko v díle zahájeném, r. 1924 u příležitosti vzpomínek ne Emlera, stesk Novotného: "A člověk si tak nerad přiznává, že stárne, ba že jest již stár" - vidíme již na jeho čele stín starostlivé předtuchy o osud jeho díla, předtuchy, která se, bohužel, měla splniti dříve, nežli Novotný tušil, působíc, že jeho "České dějiny" zůstaly torsem, byť i mohutným, jež je znamením jedné z největších tragedií našeho nového života vědeckého.

Stojíme-li před tímto smutným monumentem, jež i ve své fragmentárnosti zůstává velikým, nehynoucím dílem české historiografie i národní kultury, tážeme se prá-(9)vem, kdo byl jeho tvůrce, jaká byla jeho osobnost i cesta, kterou k němu došel, a jsme tím více pohnuti, vidouce, jak osud nešťastného historika, předčasně kleslého na své strastné cestě, v lecčems odpovídá našim poměrům a jak je proto přímo příznačným kusem našeho národního vývoje v poslední době.

Sledování genese tohoto moderního historika, historika zvláště doby husitské, se především zastaví u podvědomých kořenů existence, rostoucích z kraje i rodu jeho předků, i když bude opatrno v hodnocení těchto tajemných a těžko určitelných vlivů. Přece však je alespoň zajímavo, uváží-li se, že se při původu tohoto, po výtce náboženského historika spojilo Táborsko, odkud, ze Stupčic, pocházel jeho otec, i moravský, kdysi tak silně bratrský západ, kde se (5. IX. 1869) v Ivančicích, v rodišti Blahoslavově, Novotný narodil a odkud, z Bystřice nad Pernštejnem, pocházela i jeho matka, z rodiny kdysi bratrské. Tyto reformační reflexy v jeho rodinném ovzduší měly ovšem jen ráz mlhavých vzpomínek, s nimiž se již dobře shodly katolické známosti i styky jeho (10)otce učitele, přítele Kuldova, styky, mající svou stopu i v jeho literární činnosti. A v podstatě nebylo ani jinak v novém působišti, kam se jeho otec, po rozličných šikanách se strany německé, r. 1873 přestěhoval, v Českých Budějovicích.

Zde také za mládí Novotného nebylo rozporů mezi českým hnutím národním, zvolna se k svým právům probíjejícím, a kruhy církevními: zde právě smrt biskupa Jirsíka (1883), v skvělém typu spojujícího kněze i národovce, avšak již bez oněch příkrých tónů, jaké se v poměru k husitské minulosti, a v tom i k Husovi samému, ozývaly v sušilovském prostředí moravském - byla jedním z nejmohutnějších dojmů mládí Novotného. I není divu, že se v tomto okolí vzmohl v Novotném živý smysl náboženský, rys v jeho pokolení dosti vzácný, jenž se pak u něho i po rozličných návalech a krisích skepse udržel ve své theistické formě až do konce, i s tím pozoruhodným doprovodem každodenní tiché modlitby večerní, v jejímž rozjímání Novotný obnovoval svůj přímý a vřelý vztah k bohu.

Jestliže s tímto rysem, jako výplod rodin-(11)ného i krajinného prostředí, je spojeno po vzoru Jirsíkově i čilé národní sebevědomí, jež pro trapné starší zkušenosti otcovy, obrážející se stále i v budějovické domácnosti, nabývalo i zvláštního rázu časným odporem proti státní službě - současně s tím se brzo vyvíjelo i Novotného záliby v historii, vzněcované jak výklady otcovými a hojnou četbou (mezi jiným zvláště Zapovy Kroniky ), tak duchem místa, mocnými dojmy, jimiž na hochův smysl historický působily historické památky i vzpomínky Budějovic samých i jejich okolí, z něhož bychom se tu snad mohli domýšleti vlivné sugesce blízkého Trocnova. V tom směru pak podle jeho vlastního přiznání naň působila i výchova gymnasijní, ne sice ještě na gymnasiu nižším, zato však na vyšším, kde vděčně vzpomíná vlivu prof. Jana Macháčka, ačkoli o témž učiteli s jiné strany slyšíme úsudek ne právě lichotivý.

Povahově bych tu ještě připomenul rysy, které mají svůj význam i pro další jeho život, soukromí i vědecký, jeho plachou zdrželivost navenek, vysvětlitelnou u chudého synka učitelského, zvláště za stálé ži-(12)vých vzpomínek na příkoří otcova, i vrozenou měkkou citlivost, posilovanou jen dojmy mládí mezi pěti staršími sestrami. Jinak po otci, znamenitém zpěváku i hudebníkovi, kromě záliby ve zpěvu i hudbě, které byly až do konce jeho životní radostí, měl Novotný nejen přirozenou veselou náladu, projevující se svými jasnými zásvity zvláště v kruhu důvěrnějším, ne bez živého smyslu pro ironii, nýbrž i rys tvrdší, pevné lpění na svém přesvědčení, příbuzné jihočeskému paličáctví.

1 I strana 2