O životě

nekrolog: Václav Novotný. In: ČČH 39, 1933, č. 1, s. 208. [Nekrolog.]


Z nekrologů, které s různých hledisk oceňují dílo Václava Novotného, uvádíme: F. M. Bartoš, Dílo prof. Václava Novotného o Husovi (Jihočeský sborník historický, V, 1932, str. 117-125); O Odložilík, Václav Novotný, (zvl. otisk z Časopisu Matice Moravské, roč. 56, 1932, str. 26); Václav Vojtíšek, Václav Novotný.

O jeho osobě a díle (otisk přednášky proslovené při smuteční slavnosti 5. listopadu 1932; nákl. Společnosti Husova musea a Hist. spolku, str. 14); B. Mendl, V. Novotný (Prager Rundschau II., 462.); V. Hrubý, Václav Novotný. Naše věda, roč. XIII., str. 208-211. Přehled činnosti Novotného obsahuje i stať Zdeňka Kalisty, Dr. Václav Novotný, otištěná v Hajnově Ročence Čsl. republiky, roč. XII., 1933. V téže ročence jsou i krátké stati V. Vojtíška, Čeněk Zíbrt a Světící biskup Th. dr. Antonín Podlaha. -- V almanachu České akademie věd a umění, roč. XLI., 2. část, otiskl B. Navrátil nekrolog František Kameníček (str. 867-888), Miloslav Hýsek stať Jaroslav Vlček (str. 175-194); Václav Novotný vzpomíná tamtéž plzeňského historika Josefa Strnada (str. 898-906).


nekrolog: Šimák, Josef Vítězslav. Za Václavem Novotným. (5. 9. 1869 - 13. 7. 1932). In: ČČH 38, 1932, č. 3-4, s. 534-54O. [Nekrolog.]


Smrt, která kosila tohoto roku nelítostně mezi námi, si vyhlédla naposled oběť nad jiné, Kalouskova nástupce na stolici českých dějin při universitě Karlově, Václava Novotného. Ve chvílích, kdy všichni, i on sám, byli přesvědčeni, že jest již pozdraven z trapné choroby, že se brzy vrátí na opuštěné místo. O to krutější osud, že dal Novotnému nahlédnouti s hory do zaslíbené země, aby mu pak odepřel přestoupiti její práh.

Jako se bral někdy Palacký do Prahy, jsa nesen plamennou touhou, aby vypsal svému národu "aspoň husitstvo", podobně i Novotný - učitelský synek z moravských Ivančic, poté žák škol českobudějovských, ještě pod německou nadvládou - přišel na vysoké školy naše, vida ve studiích husitských cíle svých vědeckých snah. Vřelý cit národní, brzo probuzený rodiči a utvrzený prostředím českých zápasů o utištěnou spravedlnost, zřel po Palackém v době kalicha vrchol českých dějin a v jejích osobnostech hrdiny ducha i meče, odkudž prýští pro národní tužby mocná posila. Ještě si přináší z domova obsáhlé vzdělání literární a hudební, jež pak mu dává zotavení ve chvílích svátečních.

Zastal jsem Novotného na universitě o kolik let před sebou v starší generaci, k níž jsme vzhlíželi s respektem. Zvláště k němu, ježto bylo známo, že jest pomocníkem Tomkovým. Nevěděli jsme tehdy, že toto místo opatřil Novotnému Emler, jenž jsa také, s požehnáním, učitelem Novotného, byl mu - jako potom nám ostatním, ve svém archivu pražském - dobrým geniem. Tomek požíval stále neobyčejné úcty (ač bylo již po bojích rukopisných) jako patriarcha české historie, vysoce povznesený nad všecky ostatní, a záře velikého dějepisce města Prahy padala poněkud i na jeho pomocníka, obzvláště když se neutajilo, jak si Tomek libuje v jeho přispění. Vlastním učitelem Novotného byl Tomek jen jediný rok, svůj poslední na kathedře, ale tímto osobním sblížením Novotný získal prakticky o mnoho víc, než v hodinách přednáškových, nadto pak později, obstarávaje nové vydání díla Tomkova, vnikl hluboko v ducha i způsob jeho duševní dílny. Ke svému učiteli pak přilnul hlubokou úctou (ač se namnoze nesnášel s jeho pojetím, zejména novějších českých dějin), takže velmi citlivě potom odmítal projevy, jež by mohly znevážiti Tomkovo jméno. Z Tomka si oblíbil i pro sebe prostou a hutnou mluvu fakt, vyhýbající se domyslům a dohadům fantasie, i také - zvláště v otázkách methodických- spíš apodiktickou formu vyjadřování, ačkoliv zase - na rozdíl od svého mistra, vždy hojně a přesně citoval zdroje svých poznatků i vývodů.

Skrze přednášky Kalouskovy se přenášely v mysl posluchačů i tradice Palackého jako zjevená pravda, zejména jeho pojetí dějin, jako postupování k božnosti, k čemuž se národ český v XV. stol. nejvíc prakticky přiblížil. Konstantin Jireček, obírající se jihovýchodem Evropy, brzy odešel. Ani jarý, překypující temperament Antonína Rezka, apoštola věci jinak samozřejmé, že teprve tenkrát porozumíme své minulosti, až probádáme důkladněji i dění novodobé, nepůsobil tolik, a tím méně na Novotného, jako umírněná, zdrželivá a skeptická osobnost Jaroslava Golla.

Uchvacoval Gollův světový rozhled, filosofická hloubka, skvělá forma, silná a vytříbená při vší své úsečnosti. Budilo obdiv jeho dílo - v přednáškách oslňujících informovaností o zjevech nejposlednějších - v sepsáních, byť nemnohých, kritičností a darem kombinačním - v seminárních cvičeních methodou, jak pracovati, skepsí, rozborem, soudem i souborem. Vše sub specie universitatis, v rámci světového vývoje, pod zorným úhlem ideí; nebylo tu ještě theorií kollektivistických, tím méně materialistických, avšak důraz, že především je nezbytno znáti myšlenkový, citový i sociální podklad doby, o niž běží. Tedy především v husitství.

A tak, kdežto se starší liberalistické směrnice odvracely s nechutí od náboženských traktátů a polemik, jako jalových a neplodných zjevů nesnášelivosti: Goll ukazoval, že právě tato díla nutno shledati, probrati, vyčerpati a z nich vystihnouti jádro, duši všeho hnutí. Tedy povinnost nové přehlídky díla Palackého i Tomkova, čehož však důsledky vedou k novému probrání celé české historie.

Ovšem myšlenka kritického přezkoumání našeho vědění a nazírání, světového obzoru, a odtud - na základech lepšího pravdivého poznání - obrody veškeré české bytnosti, nebyla koncepcí jen Gollovou. Visela v evropském ovzduší, byla evangeliem nové vědecké generace, počínající učiti na obnovené české universitě. Hlásali ji Gebauer, Hostinský, Seydler, Kaizl a zvláště mocně Masaryk. Dala vzniknouti kvasu, z néhož vzešel český realismus, v mládeži hnutí pokrokové s dalším potom tříbením a tříděním. V tomto ovzduší zrál i Novotný a přilnul k němu celou duší; zůstal mu pak věren (třeba se politickému životu uhýbal) po celý život svůj, i když nastal později rozchod duchů a přátel. A tato orientace nebyla u Novotného bez vlivu na jeho práci a rozhodování.

Osvojil si methody Gollovy, Gollův program zůrodnil bohaté jeho vědecké sny. Vypsat Husa a jeho dobu věrně a věcně, z vlastní jejich podstaty, utvrzuje se jako tvůrčí osa všeho Novotného snažení. Nejdřív arci po boku Gollově.

Husitstvím se Novotný obírá soustavně již za let universitních, a to tak pronikavě, že již r. 1895 může psáti v tomto časopise (jejž právě Goll a Rezek byli zarazili) kritický posudek o Bretholzově sepsání, jak byla Morava r. 1423 postoupena od krále Zikmunda zeti Albrechtu rakouskému ; rok po té referuje v obsáhlé stati o novější vědecké produkci, týkající se husitství (tento referát si Novotný pak drží s platným užitkem na kolik let pozdějších) a připravuje si vlastní studii o Husově glejtu (ČČH, 1896.) a život Husův (vedle jiných biografií osob z české reformace) pro Ottův Slovník naučný. Obojím tímto spisem - r. 1898 připojil k němu ještě kritické "Listy Husovy" (VKSN) - se Novotný habilitoval 29. května 1898 za docenta českých dějin na pražské universitě.

Není snad pochyby, že vypsati husitství, tak jak si je Novotný osnoval, v celé plnosti, když nejpodstatnější látku jeho, totiž spisy, nutno teprve shledávati, bylo úkolem, s nímž by i dlouhý a pilný život měl co dělati, i kdyby se jen na něj mohl soustřediti. K tomu by se hodilo nejlépe postavení ve vědeckém ústavě, jenž by nežádal jinak rozptylujících velikých povinností. Toužil proto Novotný po místě v archivu města Prahy, jež se uprázdnilo předčasným odchodem Emlerovým, ale nedosáhl ho, ač stáli za ním Emler i Tomek. Bylo třeba hledati existence jiné ; přijal tedy (po krátké episodě suplentské) podobný úřad v archivu tehdejšího místodržitelství, jenž však byl spojen s nemalými svízelnostmi. Teprve r. 1908, když Kalousek vstupoval do výslužby, Novotný dosáhl po něm přiměřeného postavení, byv jmenován skutečným mimořádným profesorem (titul měl již od r. 1905), r. 1911 řádným.

Jenže s tímto povoláním přibylo závazků, jež - jak arci viděti teprve dnes - by!y přece jen brzdou vlastním cílům Novotného. Neboť býti jako odchovanec Gollův s celou ctí nástupcem Kalouskovým, znamenalo vzíti na se úkol odvážný, ono nové zpracování českých dějin. Mladá ctižádost se neleká nového břemene, doufajíc, že tím čestnější budou výsledky. Ale bohužel komu jest dopřáno se dočkati těchto vavřínů ! ?

A tak vidíme Novotného, jak se hned od své habilitace obrací tam, kde počínal někdy Palacký svou slavnou "Würdigung" , ke kritice pramenů, . při čemž mu hned nastává i povinnost hájiti českých (již i také svých) poznatků proti nesprávným výkladům, zejména historiků německých, na př. Seibta o kronice Petra Žitavského a Ad. Bachmanna, jehož "Geschichte Böhmens" namnoze zkresluje skutečnost. S Bachmannem se Novotný utkává v obsáhlém posudku (ČČH., 1903) a v trojích "Studien zur Quellenkunde Böhmens" (1903, 1907, 1910), uznávaje spravedlivě, v čem jest autor práv, avšak nijak netaje nemalých jeho závad. Sem náleží i hodnotící úvod k dr. J. V. Novákově překladu Kroniky zbraslavské a podrobné vypsání (vnějšku, textu, variant) nostického rukopisu Kroniky Pulkavovy, prve nezvěstného.

Životní program Novotného práce se zatím ustaluje na několika kolejích. Především v jeho učitelské činnosti na universitě, kde si získal věhlas i nevšední oddanost svých žáků; mimo vysokou školu pak v hojných přednáškách (zejména v univ. extensi) i slavnostních prosloveních, jež zpravidla poté publikovány. Potom v organisaci vědecké práce. Jest účasten v komisi pro vydávání pramenů dějin českých z nadání Palackého, historických i právních při Histor. spolku, hned od jejích počátků (1902), jako jednatel a spoluredaktor, od r. 1914 - byv zvolen starostou spolku - jako její předseda. Poté jako člen Č. Akademie (od r. 1909) jest spolupracovníkem komise historické, komise pro soupis rukopisů a komise pro vydávání Pramenů č. hnuti náboženského ve stol. XIV. a XV., kdež na konec byl předsedou. V Král. č. společnosti Nauk (od r. 1903) byl od r. 1921 tajemníkem třídy histor. filol. filosofické. Stál od počátku v čele Společnosti Husova musea. Ještě pak dříve se účastnil prací býv. rakouské komise pro novější dějiny, do jejíhož orgánu přispěl soupisem materiálií z panských archivů u Nosticů v Praze, u Paarů v Bechyni, u Chotků v Kačině. Byl i spoluzakladatelem a prvním předsedou Jihočeské společnosti vlastivědné; konečně zastupoval českou vědu na histor. sjezdech v Bruselu (1924) a ve Varšavě (1928). - O těchto podnicích psal Novotný kolikero pojednání, k nimž připojil občas i přehlídku vědecké práce toho kterého oboru, naposled o histor. produkci české za 10 let po převratu.

Mnohoslibná příští žeň jeho přičinění vyzírala pro budoucno jednak z hojných a obsažných jeho referátů o souběžné literatuře, vyrůstajících v samostatná pojednání, často polemických, jednak ze studií zvláštních, kratších i delších. K těm býval Novotný přiváděn zhusta i mimo svůj program, dobovými požadavky. Sem náleží pietní vzpomínky na zesnulé nebo jubilejní pozdravy žijícím. Tak na paměť Palackého 1906, Tomka 1898, 1905, Emlera 1924, Kalouska 1908, 1915, 1916, Rezka 1909, Fr. A. Slavíka 1920, Arn. Denise 1921, 1922, Aug. Sedláčka 1926; Bidlovi 1918, Friedrichovi 1921, Klicmanovi 1927, Zd. Nejedlému, Ant. Hajnovi 1928. - Také vzpomínky na českobuděj. gymnasium 1880-87 (1928). - Nebo časové studie a články k dějinným výročím; nejvíc M. Jana Husi (1903, 1905, 1910, zejména pak r. 1915, slavnostní přednáška, řada příspěvků, výklad k vydání stížného listu, katalog výstavy, o niž se sám znamenité přičinil); Milíč z Kroměříže (1907), Dekret kutnohorský (1909), M. Jeronym Pražský (1916), osvobození (1918), T. G. Masaryk (1919), o právech čes. university (1919, 1920, 1922, 1923), výročí poprav pobělohorských (1921), Jan Blahoslav (1923), Jan Žižka (1924, opět slav. přednáška, řada článků vědeckých i populárních, výstava a katalog).

Ještě roku 1911 byl Novotný spolupracovníkem ČČH., ač se již byl zatím rozešel s Gollem. Ale už před tím a poté trvale ukládal svá sepsání zpravidla v Naší Době nebo v Časopise Matice Moravské. Rozchod s ČČH. a jeho redakcí měl příčinou mimo jiné neshody ideové i rozpor, týkající se legendy Kristiánovy. Ještě jednou, za dohody pod radostnými dojmy svobody, se Novotný vrátil dokonce do kruhu redakčního a napsal do ČČH. 1919 článek "K pobytu kardinála Guidona r. 1143 v zemích českých". Bohužel však již roku následujícího se dorozumění rozešlo.

Mimo hranice vlastního programu zlákala jiná látka Novotného jen velmi zřídka. Bibliografický soupis jeho děl shledal jen z mladších let drobné příspěvky beletristické a žurnalistické, dva článečky národopisné ("K dějinám ohňů svatojanských 1896, 0 pijanství starých Čechů" 1901, obě v Č. Lidu), dvojí z historie literární ("Bílá hora a doba pobělohorská v díle Jiráskově", Sborník Jir. 1921 ; stať o Komenského panegyriku o Gustavu Adolfu, vzniklá příležitostně do sborníku jubilea organisátora školství prof. Drtiny.) - Genealogické sepsání "Boreš z Rýzmburka" (1923) i .práce monasteriologické - "Inquisitio domorum S. Johannis Hieros . . . a. 1373" (1901, ovoce to pobytu římského), "Uvedení Praemonstrátů do klášt. Hradišťského" (1926), "Začátky kláštera Kladrubského . . ." (1932) - souvisí už s obsáhlou přípravou k novým dějinám českým.

Celkové historii české prospěl Novotný především, jak již zmíněno, obstarav pečlivě nové vydání V.-VIII. dílu Tomkova Dějepisu města Prahy, jakož i velkým projektem nových a úplných dějin českých až do dob nejnovějších, k čemuž získal i nakladatele Jana Laichtera i spolupracovníky. Sám mínil opatřiti starší příběhy až do r. 1437, ostatní přídělíl třem svým nejblížším soudruhům; snad by bývalo lépe přibrati pracovníků víc a úkoly zmenšiti, arci nikdo netušil tehdy, več vzrostou a jak málo bude možná z nich splniti.

Jak Novotný sám chystá svůj podíl, ukázaly brzo první přípravné studie, svědčící o šíroké a důkladné základně, kritika zpráv Kl. Ptolomaea (1910), příspěvky o věrověstech soluňských (1911, zjišťující, že se již vraceli z Moravy do Cařihradu, když je zastihlo pozvání do Říma), o místu z Vidukinda (1911, že mluví o Jindřichu I. a Boleslavu, nikoli o Ottovi a Václavu, a že tedy není rok 935 dobou Václavovy smrti), o tradici o Svatoplukovi, o slovanské liturgii v Čechách, o vpádu polském r. 1110, o knížeti Jindř. Břetislavovi na Moravě (1914), o Přemyslově politice let 1268-67; sem konečně lze zařaditi i krátký nástin Novotného mínění o Kristiánovi ČNM. 1930), o němž obšírnější dílo zanechal prý v rukopise. Pravděpodobně však většinu těchto prací, aby se nemeškal, položil už jen ve výsledcích ve své dílo, vyrovnávaje se s jinými pouze krátce v poznámkách.

Prvního dílu Českých dějin vyšly 2 svazky rychle po sobě r. 1912-13, str. 782 a 1214, sahající do r. 1197. Ale již svazek třetí (do r. 1253) o 1085 str. se objevil až roku 1928. Novotný byl tu zdržán výročím Husovým a Žižkovým, ale také proto, že se vracel ke svazku prvnímu, chtěje jej k novému vydání přepracovati - svazek čtvrtý už zůstal neukončen. Svým pojetím přijímá dílo Novotného formulaci Palackého, přizpůsobenou poněkud moderním myšlenkám. Methodou klade především důraz na positivní zjištění fakt a jejich souvislosti, nevyhýbajíc se kritickému zkumu do detailů. Forma je stručná a koncisní.

Dílo Novotného jest dojista knihou vysokého významu, shrnující sumu historického poznání o české minulosti poslední doby. Není ovšem tím, čím byly našim dědům Dějiny Palackého, poněvadž jím ještě býti nemůže. Palackého Dějiny jsou právě proto knihou klasickou, že odpovídaly u vzácné plnosti požadavkům své doby, povýšené nad detail, nad problémy všedního života, kde byla opravdu v historii spatřována magistra vitae a kdy se v jejím podání vskutku obrážela idealistická koncepce - dějin ducha. Připojme ještě : v rozsahu neúplném, nehledě totiž k nové době.

Tento program, možný v díle vědeckém před sto lety, je dnešním poměrům těžko splnitelný. Pro budoucnost však položil Novotný základy, jež - i když snad (jakž nelze jináče) příští badání tu tam něco doplní nebo změní - zůstanou pomníkem jeho zásluh na věčné časy.

Žel, že tak předčasně byl odvolán ! Kam by byl dospěl i v tomto poli, dává tušiti jeho dílo o době husitské. Co tu podrobných, hlubokých, pronikavých výzkumů přípravných, edic, studií, vždy víc a blíž přistupujících k jádru. Jeho úvodní "Náboženské hnutí XIV. a XV. stol.", malující širokými rysy dobu, jest jako křídlo gotického triptychu, jemuž dvojdílný spis "M. Jan Hus, jeho život a učení" dává jímavý střed, a další studie o Žižkovi významný závěr. - Co přesáhlo dobové - jako studie o smrti Ladislava Pohrobka nebo o Chelčickém - už bohužel zůstalo osamělou deskou. A bylo výhodou, že se Novotný i o hlavní thema rozdělil s Kybalem, takže tím úspěšněji mohl provésti vrcholné své dílo v celé šířce i hloubce.

Predellou této archy husitské jest veliká edice zpráv o Husovi a Jeronymovi, především od Petra z Mladoňovic a jiných, vrstevníkův i pozdějších, ctitelův i protivníků, paměti dějů, osobnosti, uctívání i upomínek, z části známých (ale nyní kriticky roztřiděných a komentovaných), zčásti nově objevených; obšírný úvod a poznámky přinášejí důkladné poučení historické i literární. Obšírný tento svazek dotištěn byl několik dní před smrtí svého původce..

V těchto dílech dospěl Novotný vskutku k metě, již si byl vytkl; tu se nejvíc jeví, co se mohlo čekati od něho, kdyby mu bývalo přáno provésti plnou stavbu svých snů, celé dějiny husitské - a tím bolestněji cítíme, oč jsme připraveni. Jen může být útěchou, že dobrý mistr zůstavil po sobě dobré učedníky, kteří bohdá důstojně provedou odkaz svého učitele.

Šimák.


Autor projektu a web stránek : Tomáš Batěk